Jdi na obsah Jdi na menu
 


BEAGLE

2. 11. 2011

 

Země původu: Velká Británie
Datum publikace původního standardu: 24.06.1987
Využití: Honič
Klasifikace F.C.I.: Skupina 6 Honiči, barváři a příbuzná plemena, sekce 1.3 Malí honiči S pracovní zkouškou
Celkový vzhled: Robustní, kompaktní pes, působící dojmem kvality, aniž by působil dojmem hrubosti.
Chování / temperament: Veselý pes určený původně k lovu především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Neohrožený, velmi činorodý, vytrvalý a cílevědomý. Bystrý, inteligentní a vyrovnané povahy. Laskavý a pohotový, bez známek agresivity nebo bázlivosti.
Hlava: Střední délky, silná, aniž by byla hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě.
  • Lebeční partie:
Mozkovna: Mírně klenutá, středně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem.
Stop: Výrazný; pokud možno přesně půlí vzdálenost mezi týlem a špičkou čenichu.
  • Obličejová partie:
Nosní houba: Široká, přednostně černá, ale u psů se světlejším zbarvením je přípustná i slabší pigmentace. Široce otevřené nozdry.
Tlama: Není špičatá.
Pysky:Přiměřeně převislé.
Čelisti / zuby: Čelisti silné, s dokonalým, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem, tj. horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky a jsou posazeny v čelistech kolmo.
Oči:Tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, dosti velké, nejsou ani hluboce uložené, ani vystouplé, poměrně daleko od sebe posazené, s mírným, milým výrazem.
Uši:Dlouhé, na špičkách zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř ke konci čenichu. Nízko nasazené, jemné, nesené visící a ladně přiléhající k lícím.KRK: Dostatečně dlouhý, umožňující psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem, lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle.
TRUP:
Horní linie: Rovná a vodorovná.
Bedra: Krátká, dobře vyvážená. Bedra silná a pružná
Hrudník: Dosahuje až pod úroveň loktů. Žebra dobře klenutá a dosahující daleko dozadu.
Břicho: Není přehnaně vtažené.
OCAS: Silný, střední délky. Vysoko nasazený, nesený vesele, nikoli však stočený nad hřbet ani od kořene nesměřuje kupředu. Dobře osrstěný zejména na spodní straně.

 

KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY: Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem, dobré substance, s kulatými kostmi, směrem k tlapám se nezužují.

Plece: Dobře skloněné dozadu, ne přehnaně těžké.

Lokty: Pevné, nejsou vtočené dovnitř ani vytočené ven. Výška k lokti odpovídá zhruba polovině kohoutkové výšky.

Zápěstí: Krátká.

PÁNEVNÍ KONČETINY:

Stehna: Svalnatá.

Kolena: dobře zaúhlená.

Hlezna: Pevná, nízko postavená a navzájem rovnoběžná.

TLAPY:Pevné a dobře uzavřené.Prsty klenuté a opatřené silnými polštářky.Ne zaječí tlapky.Drápy krátké.

 

CHODY/POHYB:Rovný hřbet, bez známek vlnění.Dlouhý krok je volný, dosahuje rovně daleko dopředu bez nadměrně vysoké akce;Hnací impuls vychází z pánevních končetin.Pohyb pánevních končetin by neměl být úzký, hrudní končetiny nepádlují ani se nekříží.

 

OSRSTĚNÍ

SRST:Krátká, hustá a odolná proti počasí.

BARVA:Jakákoliv barva uznaná pro honiče s výjimkou játrové.Špička ocasu bílá. Více také na stránce Zbarvení bíglů

 

VELIKOST:

Požadovaná minimální kohoutková výška je 33 cm (13″).

Požadovaná maximální kohoutková výška je 40 cm (16″).

 

VADY:Každá odchylka od výše jmenovaných bodů se musí posuzovat jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru k jejímu stupni závažnosti a k jejímu vlivu na celkový zdravotní stav a pohodu psa

Diskvalifikován musí být každý pes, u kterého se zřetelně projevují fyzické abnormality nebo poruchy chování.

 

Poznámka:psi musí vykazovat dvě viditelně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.

 

 

- nahoru
 
STANDARD S KOMENTÁŘEM
I. Charakteristika Veselý psík, určený původně k lovu, především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Při práci neohrožený, velmi živý, vytrvalý a cílevědomý. Čilý, inteligentní, vyrovnané povahy.
Ne náhodou je trvale dobrá nálada součástí charakteristiky, bíglové se špatnou povahou by měli být považováni za atypické a nežádoucí. Ale k tomu se ještě vrátíme. Právě tak důležitá, ne-li vůbec nejdůležitější, je přednost původního poslání našich psů, lovu, obzvláště na zajíce. I když tuto činnost může bígl mimo anglicky mluvící země vykonávat jen zřídka, musí být u všech bíglů prokazatelné, že by tuto základní práci mohli uspokojivě zvládnout. V rozporu s tímto základním pravidlem, může být někdo vážně tak opovážlivý a chtít vytvořit novou rasu, chtít to udělat lépe než minulé generace chovatelů smečkových psů? Následující text mluví svou názorností sám za sebe.
II. Obecný popis
Robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě.
Jinými slovy: Atlet celým tělem. Bígl, který vypadá, jako by zrovna šel z fitness studia, je ale stejně tak málo typický jako štíhlý šlachovitý vyšší typ, který je u nás tak často k vidění v loveckých smečkách. Jistá je ale relativní krátkost mordy, krku a běhů, která je typická pro rasu, stejně tak jako požadovaná elegance linií siluety, která působí dojmem ušlechtilosti.
III. Povaha
Laskavý a čilý, bez známek agresivity nebo bázlivosti.
Zajímavý je popis laskavosti; bígl je stále přátelský, vymýšlí si také různé rošťácké kousky, na něž očekává rovněž kamarádskou reakci. To občas vyžaduje od majitele značnou sebedisciplínu. Čilý rozhodně je: unavený nebo utahaný bígl, není-li ještě žádným veteránem, je přetěžovaný nebo žije v prostředí chudším na podněty. Nežádoucí agresivita se vztahuje nejen na členy vlastní sociální skupiny, čili rodinu majitele a psy z vlastní smečky, ale podle mého názoru stanoví také úplnou absenci přirozené ostrosti. Bíglové jsou šelmy, útočí ovšem, i když jsou v převaze, velmi zřídka. Bázliví jsou však stejně tak málo jako tehdy, když zcela instinktivně v noci vrčí nebo štěkají na podezřelé postavy.
IV. Hlava a lebka
Střední délky, silná, nikoliv hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Mozkovna mírně klenutá, středně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem. Výrazný stop, který pokud možno přesně půlí vzdálenost mezi týlem a čenichem. Morda ne špičatá, pysky přiměřeně přilehlé. Čenich široký, černý, ale u světlejších psů je přípustná i slabší pigmentace. Otevřené nozdry.
Hlava a výraz jsou nejen u člověka tím, co u pozorovatele vytváří první dojem. U psů je tomu stejně tak. Bíglovi, který nemá pro rasu typický mírný, přátelský, milý výraz, chybí důležité typové znaky. Tak tomu bylo vždy, na popisu hlavy se toho po mnoho let příliš nezměnilo. Vrásky na čele jsou přípustné jen u štěňat. Chovatelé je neradi vidí, třebaže zájemci o štěňata právě tyto vrásky považují za ozdobu.
Ke tvaru hlavy se vyjádřil Karl P. Reisinger (A): Jestliže ve standardu stojí, že lebka má být trochu klenutá, tak se tento požadavek vztahuje samosebou na mozkovnu. Klenutí nesmí být přirozeně příliš kopulovité, ale nemá vypadat ani mělce.
Nejčastější nedostatky v lebce bígla, který není plánovitě chován v ideálním typu hlavy – viděno ze strany: nedostatečně vysoká morda, málo pysku nebo pysky, které s linií nosu svírají výrazně menší úhel než požadovaných 90°. Často také vidíme psy, u nichž není morda pod očima dostatečně vyplněná, vypadá vpadle. Svého času bylo módou chovat bígly s kratší mordou. Naštěstí si mnoho chovatelů znovu vzpomnělo na jasný požadavek standardu plemene na správné proporce hlavy.
Ještě pár slov k barvě nosu. Světlejší nosy nesmí být masově zbarvené. Někdy se na jinak dobře pigmentovaném čenichu objevují nepigmentované partie různé velikosti. Protože se tyto snadno dědí na potomky, mělo by se k nim přihlížet při posuzování chovné hodnoty psů, ovšem vždy v kontextu s celkovou kvalitou zvířete. U mnoha psů, obzvláště bikolorů, se mění intenzita nosu s ročními obdobími, u fenek také během hormonálního cyklu.
V. Oči
Tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, poměrně velké, ani hluboce uložené, ani vystouplé, poměrně daleko od sebe zasazené, s mírným, milým výrazem.
Skutečně černé oči jsou nežádoucí, protože potlačují pro plemeno typický kamarádský výraz bígla. Zatímco hluboce uložené oči rovněž ubírají na výrazu, vystouplé oči jsou snadno zranitelné při loveckém využití, a proto nežádoucí.
Tvar očí je v podstatě oválný. Nepigmentované okraje vnitřního spodního, tzv. třetího víčka trochu zastírají výraz, vypadají jaksi vodnatě, ale podle znění standardu nejsou trestné. Odchylky od normálního těsně přiléhajícího víčka musí být posuzovány s menší tolerancí, jsou to přímo anatomické nedostatky, proti kterým musí chovatelé rázně zakročit. Příliš malé oči nebo obočí trojúhelníkového tvaru vypadají teriérsky a jsou pro plemeno netypické.
VI. Uši
Dlouhé, dole zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř k čenichu, nízko nasazené, tenké, nesené předním okrajem ladně přiléhající k tváři.
Nasazení uší a jejich délka přispívají výrazně k výrazu hlavy. Místo nasazení ucha by mělo být přibližně v prodloužené horizontální linii horního okraje čenichu a vnějšího koutku oka. Uši by neměly být ani papírově tenké ani masité. Délka je omezena tím, že příliš dlouhé uši se při práci s nízkým nosem ve sněhu nebo v těžkém terénu snadno rozedřou do krve.
VII. Chrup
Silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, horní řada řezáků bez mezery přesahuje dolní a zuby jsou zasazeny kolmo do čelisti.
Naštěstí jsou (zatím) nedostatky v chrupu u bíglů vzácností, já znám jen málo psů, kterým by zuby od začátku chyběly. Jisté je, že silný, úplný a korektní chrup je pro pracovního psa nejen životně důležitý, ale je také známkou toho, nakolik byla linie nebo dokonce plemeno chovem degenerována. Velké nedostatky v chrupu by měly vylučovat z chovu.
VIII. Krk
Dostatečně dlouhý, umožňující psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem. Lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle.
Příliš krátký krk jde často ruku v ruce s vázaným, takže ne dostatečně prostorným pohybem předních končetin, příliš dlouhý krk se často vyskytuje u štíhlých, vysokonohých bíglů, kteří svou stavbou spíše odpovídají svým větším příbuzným harrierům nebo dokonce foxhoundům. Volná kůže (lalok) na hrdle je podle mého přesvědčení spolu s vynikajícím nosem a radostným plným hlasem na čerstvé stopě zajíce tím nejzřetelnějším dědictvím našich bíglů po svých prapředcích jižanských honičích (podobných bloodhoundům). Lalok na hrdle je tvořen nejčastěji o něco volnější kůží, někdy až dvěma volnými kožními záhyby.
IX. Hrudní končetiny
Ramena dobře dozadu položená, nepřetížená. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem. Kompaktní, s kulatými kostmi, které se směrem k tlapám nezužují. Krátké záprstí. Pevné lokty, ne vbočené ani vybočené. Výška lokte je přibližně v polovině kohoutkové výšky.
Na rozdíl od člověka nemá pes žádnou klíční kost, takže správně široké a dlouhé plece tvoří pouze kosti, šlachy a svaly trupu. Délka ramene a úhlení předních končetin jsou u všech honičů tou nejdůležitější základní anatomickou podmínkou pro neunavující, nenamáhavý pohyb. Mezi délkou ramene, délkou a postavením a úhlením všech kloubů je důležitá vzájemná souvislost: s nadsázkou můžeme říci, že prostorný, plynulý pohyb umožňuje lopatka 45° šikmo vzad položená, kdy kolmice spuštěná z kohoutku (místo, kde obě lopatky přecházejí v záda) leží za předními končetinami, spolu s dostatečně dlouhým nadloktím. Není-li tomu tak, vzniká vázaný, krátký, někdy dokonce cupitavý krok předních končetin. Často už pak při pohledu z boku nevidíme před linií předních končetin žádnou hruď. Mezi lopatkou a nadloktím je v ideálním případě úhel asi 90°. V postoji není v zápěstním kloubu žádné úhlední. Kolmice spuštěná z loketních kloubů končí jen těsně za tlapkami. Nepřiléhající lokty mohou být způsobeny také nedostatečným zaoblením hrudního koše.
X. Trup
Linie hřbetu rovná a vodorovná. Hrudník dosahuje až po lokty. Žebra dobře klenutá a dobře položená. Krátká bedra, dobře vyvážená, silná, ohebná, dobře klenutá.
U mladých psů můžeme někdy pozorovat zcela křivá záda, ta se ale naštěstí často během růstu ještě zpevní a srovnají. I když rovný neznamená jako podle pravítka. Pevně osvalený, ale spíše kratší trup je u honiče bígla typický. A to proto, že při lovu zajíců, jeho původním poslání, má šanci jen takový pes, který dokáže sledovat zajíce neúnavně po delší dobu.
V dávné minulosti našeho plemene se psi s kratším hřbetem, kvadratických proporcí ukázali jako silnější a úspěšnější. Zde bych chtěl varovat před módním trendem ještě kratší a snad také mírně klesající linie hřbetu. Psi s touto tendencí často vykazují také příliš krátký krk a také nesprávnou polohu ramene. Rozhodující pro posouzení proporcí musí stále zůstat možnost plynulého, prostorného pohybu. Plný, široký a dlouhý hrudník poskytuje dostatek prostoru pro ničím nerušenou činnost orgánů jako srdce, plíce. I když sahá spodní linie při pohledu z boku níže než k loktům, má být vzdálenost od loktů ke kohoutku a k zemi stále stejná, správný bígl nemá být vysokonohý. V průřezu není hrudník kruhový, nýbrž ve tvaru na špičku postaveného vejce. Při pohledu zepředu odpovídá linie vnější strany předních končetin kolmici spuštěné z nejširšího místa hrudníku.
Podle základních anatomických zákonů se trup za hrudníkem zužuje. U bígla s jeho typickou kompaktní postavou toto zúžení není tak zřetelné. I u velmi dobře osvalených psů s vyplněnou bederní partií, ovšem v žádném případě ne sudovitého tvaru, stoupá spodní linie nejvýše o čtvrtinu celkové výšky trupu. Větší zúžení v bederní části je často způsobeno nedostatečně dlouhým hrudníkem nebo hrudníkem, který ve své zadní spodní části není dostatečně prostorný. To můžeme někdy vidět u psů, kteří vyrůstají v kotcích bez dostatečné možnosti pohybu. Při pohledu shora se pes za hrudníkem znatelně zužuje, není-li tomu tak, není pes většinou tak dobře osvalený, ale je jednoduše příliš tlustý. Tohle pozná člověk věci znalý okamžitě, totiž zda je bederní partie vyplněná svaly nebo tak jen působí celkově silná postava psa: svalnatá bederní partie je při pohybu pružná; přetučnělá je tuhá.
XI. Pánevní končetiny
Svalnatá stehna, dobře zaúhlená kolena. Pevná hlezna nízko u země, rovnoběžná.
Pánevní končetiny jsou spolu s hrudními končetinami a zády součástí perfektně konstruovaného účinného aparátu umožňujícího správný pohyb. Předpokladem toho je vedle odpovídajícího osvalení také správná délka a zaúhlení jednotlivých partií. Pánevní končetiny jsou s trupem spojeny pánví a křížovou kostí. Kyčelní kloub může nést degenerativní změny, na které má vedle dědičných faktorů vliv také životní prostředí. Hlava kloubu je nižší, houbovitého tvaru, a kloubní jamka mělčí a nedostatečně svírá hlavu kloubu. Pro chov je předepsán nejvyšší přípustný stupeň postižení. Tyto změny jsou dědičné, pes ve stáří může trpět při pohybu bolestmi. Stav kyčelních kloubů lze zjistit jen rentgenovým vyšetřením pánevních končetin ve stáří psa min. 1 rok.
Protože pánevní končetiny obstarávají převážnou část jednotlivých pohybů vpřed, kroků, vyžadují k tomu potřebnou sílu svalstva. Dokonale vyvážené úhlení a osvalení zaručují také zde nejvyšší stupeň účinnosti. Žádoucí úhlení je následující: pánev a stehenní kost (kyčelní kloub) asi 100°, stehenní kost a holenní kost (kolenní kloub) asi 95°, holenní kost a kosti záprstní (kotník) asi 140°. Tyto údaje platí pro psa v postoji.
Základním faktorem pro ideální využití vynaložené pohybové energie je vzdálenost od hlezna ke stojné ploše. Kratší záprstí (což podmiňuje delší holenní kost) snižuje zatížení achilovy šlachy. Psi, kteří patří ke sprinterům vykazují delší proporce, bíglové – vytrvalci zvyšují své schopnosti s každým zkrácením záprstních kostí.
V postoji i v pohybu musí patní kloub s kostmi záprstí, pozorován zezadu, ležet ve stejné linii s ostatními kostmi pánevních končetin. Jen málo psů vytáčí patní klouby vně – mají většinou ochablou, slabou bederní partii (sudovitý postoj). Častější je ?kravský? postoj – při pohledu zezadu – patní klouby jsou vbočeny, většinou při dobrém úhlení kolenního kloubu, ale příliš dlouhé holenní kosti nebo záprstních kostí, přesto umožňující dostatečnou volnost pohybu. Obě odchylky od ideálu jsou už samy o sobě považovány za nedostatky, protože síla pohybu se tak nepřenáší přímo z tlapek na kyčelní klouby a tím a tím se zákonitě snižuje.
XII. Tlapky
Pevné, dobře uzavřené. Prsty správně vyvinuté, se silnými polštářky. Ne zaječí tlapka. Krátké drápy.
Také zde jsou popisovány plemenné znaky, které umožňují větší zatížení. Těžiště psa leží přibližně v první třetině trupu, přední tlapky zachycují při každém dopadu podstatnou část tíhy dopadajícího těla. Proto jsou přední tlapky větší než zadní a měly by mít silné polštářky. Uzavřený prostor mezi prsty a krátké drápy vytváří dojem kočičí tlapky. Roztažené prsty zadních tlap jsou známkou buď výrazně chybného růstu nebo, a to většinou, důkazem absolutně nedostačujícího pohybu. Nejsou-li drápy obroušeny pohybem na tvrdém podkladu nebo zastřiženy kleštičkami, vytvářejí na první pohled dojem, že pes nemá dostatek pohybu.
XIII. Ocas
Silný, střední délky. Vysoko nasazený, vesele nesený, ale ne zkroucený nad hřbetem nebo od kořene zahnutý vpřed. Dobře osrstěný, zejména na spodní straně.
Ocas bígla je zároveň kormidlem a návěstím. Ve vysokém porostu je špička ocasu vždy tím prvním, co člověk u lovícího psa vidí. V postoji by ?správný britský? ocas, správně nesený, měl lehce převyšovat vodorovnou linii hlavy. Psi mnoha amerických chovných linií mají a předávají na potomstvo kratší, často dokonce nedobře osrstěné ocasy. Při plavání slouží ocas jako pomocné kormidlo.
Nasazení ocasu podmiňují délka hřbetu, poloha křížové kosti a postavení více obratlů. Je-li hřbet vodorovný, aniž by linie zad před nasazením ocasu klesala, je také správné kolmé nasazení ocasu samozřejmostí. Se stupňující se šikmostí zad a křížové kosti vypadá ocas stále níže nasazený.
Způsob nesení ocasu významnou mírou přispívá k celkovému výrazu psa. Správný je šavlovitý ocas, lehce prohnutý, špička ocasu nesená kolmo nad kořenem ocasu. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že ocas je nejdůležitějším výrazovým prostředkem psa. Způsob nesení ocasu je ovlivněn také náladou bígla. Osrstění ocasu by mělo proporcionálně odpovídat celkové stavbě, silný pes s ocáskem podobným štětce k čištění píšťalky působí nepochybně pozoruhodně. Mělo by být samozřejmostí, že ocas nesmí být zalomený, zakroucený ani kupírovaný.
XIV. Pohyb
Rovný hřbet, bez známek vlnění. Pohyb rázný, dlouhý krok. Přímý, bez zvedání končetin do výšky. Hnací síla vychází od zadních končetin. Pohyb zadních končetin by neměl být úzký, pohyb předních končetin ne pádlovitý, bez křížení.
Protože je náš bígl honič, je pohyb vedle typické stavby, povahy a loveckých vloh jedním ze čtyř základních plemenných znaků. Stejně jako v jiných oblastech je i zde nanejvýš důležité značné množství pohybu. Zde je klíč k tomu, aby bígl neztratil svůj vzhled jako především pracovního psa.
Pohyb je produktem vynaložené energie, vykonávaný prostřednictvím aparátu kostí, svalstva a šlach. Pohybuje-li se hřbet ve vodorovné linii, bez znatelného vertikálního pohybu (který je, vyskytuje-li se, nejzřetelnější v kohoutku), pak je tato energie využívána prakticky beze ztrát. Toto je ideální případ, který můžeme nejlépe pozorovat v plavném poklusu, při kterém se zdá, jako by se pes po zlomek sekundy všemi čtyřmi tlapami vznášel nad zemí. Při pohledu zezadu nesmí být znát žádné vychylování hřbetu z podélné osy.
Dalším rozdíl je u stejně velkých psů ve vzdálenosti, kterou při stejné rychlosti urazí. To je způsobeno lepším nebo horším vyvážením zaúhlení, délky, uspořádání a osvalení končetin. Také zde musí být základním měřítkem efektivita: Nejlepší je ten bígl, který při stejné rychlosti urazí nejdelší trasu. Zvedání končetin výše, než je potřebné, je sice elegantní, jak nám může předvést mnohý kočárový kůň, ale nehospodárné. Pohyb slouží především k tomu, aby se pes přemístil z místa na místo. Pohyb může být tím účinnější, čím větší je rozsah pohybu pánevních končetin.
Je také nesporné, že žádný pes nemůže dost dobře chodit s úzkým postojem zadních končetin. Mezi širokou veřejností ovšem stále přetrvává nesprávný názor; ne každá odchylka zadních končetin od kolmice se dá posuzovat jako úzký postoj. Jsem toho názoru, že samotný pohyb je pro psa zátěží, nejsou-li tlapky správně šikmo za psem a kolmo k zemi, ale stojí blíže ke kolmici podélné osy těla, na které se nachází těžiště psa, respektive okolo které se toto těžiště pohybuje, lehce se vtáčejí dovnitř. Úzce jde pes podle mne tehdy, když se záprstní kosti pohybují rovnoběžně, ale blízko u sebe, nebo dokonce když se jedna noha musí vyhýbat, aby nezavadila o druhou. ?Pádlování? je odvozeno z jazyka vodáků a u psa znamená pohyb vázaný v loktech, který nutí přední končetiny pohybovat se nikoliv správně přímo vpřed a vzad, nýbrž opisovat půlkruh s tětivou ve směru pohybu. Křížení znamená, že jsou přední tlapky kladeny zřetelně jedna před druhou, takže se tlapka pohybující vpřed musí vyhýbat té druhé, stojící.
Na závěr musí být řečeno, že bígl, který se nepohybuje bez znatelných nedostatků, nikdy nemůže být dobrý bígl.
XV. Osrstění
Krátké, husté a odolné proti počasí.
Zde je opět směrodatné pracovní využití. Požadovaná srst bígla je v horní vrstvě hrubá, ale s obzvláště hustou a měkkou podsadou, která poskytuje vynikající tepelnou izolaci. Bíglové, kteří jsou drženi převážně venku, to zřetelně dokazují.
U nich se také výměna srsti omezuje převážně na dvě ročními obdobími podmíněné fáze – na jaro a na podzim, zatímco psi držení v bytě částečně línají po celý rok. Hedvábný, kratší kožíšek je sice jistě příjemnější k pohlazení, ale pro loveckého psa je nevhodný. Délka srsti se přirozeně liší na různých partiích těla. Takže je srst na kohoutku, kde se bígl v případě vzrušení naježí, delší. Dlouhá, vlnitá a jemná srst je nežádoucí.
XVI. Barva
Jakákoliv barva uznaná pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Konec ocasu bílý.
Jako signální vlajka je bílý konec ocasu samozřejmě nejlépe viditelný. Ale formálně postačují I jeden nebo dva bílé chlupy. Většinou je bílá třetina ocasu. Barvy bígla jsou vedle jeho povahy a přítulnosti tím nejatraktivnějším. Můžeme je pozorovat v nekonečné mnohotvárnosti a dělají z každého bígla unikátního jedince. Nicméně nejsou, kromě zakázané játrové barvy, žádným měřítkem kvality psa – vyberte si svého psa podle vlastního gusta!
K obecnému trendu lze poznamenat, že v současnosti lze i v zemi původu Velké Británii u chovatelů i majitelů loveckých smeček pozorovat omezování bývalé mnohotvárnosti barev psů. Chov psů podléhá pokud jde o požadovaný typ a zvláště velikost a barvu, protože je řízen lidmi a nikoliv samotnou přírodou, stále více módním vlivům, které jsou regulovány jen požadavky chovatelů a benevolencí, kterou jim a také rozhodčím na výstavách poskytuje standard plemene.
Trikolor. Narozené štěně má nejprve jen černé partie na bílém podkladě. Uvnitř černých partií se vybarvují jednotlivá místa hnědě. Tento proces může trvat do jednoho roku. Dospívající pes bývá takto zbarven: bílá morda, bělejší lysina a hnědá hlava se slechy, krk nahoře i po stranách černý a vespod bílý, hřbet, boky a horní strana ocasu jsou černé, plece, horní strana stehen, záď i spodní strana ocasu jsou hnědé. Vše ostatní je bílé, včetně špičky ocasu. Avšak často bývají psi zbarveni odlišně od tohoto popisu. A právě nepravidelné hnědé a černé plotny dělají psa mimořádně atraktivním.
Intenzita hnědě zbarvené srsti závisí od sytosti. Může být červená, tmavě hnědá, světle hnědá i světle béžová. V bílých partiích se často objevují u více pigmentovaných psů hnědé a černé skvrnky.
Bikolor (tan and white). Neméně tak atraktivní jako trojbarevní jsou i dvoubarevní bíglové. Také zde jsou neomezené variace v barevném rozložení, od psů s ucelenou ?dekou? (hlava, krk a hřbet, boky, plece i stehna stejné barvy) až k těm, kteří jsou až na malá zbarvená místa zcela bílí.
Pokud má hnědá barva více odstín do červené, jedná se o velice pěknou měděnou červeň, a potom je správné označení červeno-bílá (red and white).
Bílí bíglové s černou plotnou jsou korektně zbarveni, ale vyskytují se zřídka. Když barva hraje do skutečně citrónovo-krémovo-žluté, potom je správné označení citrónovo-bílá (lemon and white).
Při zařazování dvojbarevných štěňat to má chovatel těžké, protože se často rodí štěňata celá bílá a teprve později se objevují barevné partie a postupně tmavnou.
Melír (pied). Zde do jedné základní barvy zasahuje jiná barva. Zatímco obyčejně každý chlup má jednoznačnou barvu, tady má jednotlivý chlup více barev. Samotný černý chlup mezi světlejšími a vícebarevnými chlupy vyniká, a tím vzniká dojem melíru. Zpravidla jsou tmavší nebo černé chlupy nejčastější na středu hřbetu, čímž vzniká tmavší pruh. Jestliže je vícebarevný chlup bílý a citrónovo-béžovo-žlutý, pak nazýváme barvu citrónový melír (lemon pied), pokud je bílý a hnědý/šedý/černý, potom se jedná o zaječí melír (hare pied). Jezevčí melír (badger pied) tvoří chlupy barevně stejné jako jezevčí chlup.
Modře skvrnité zbarvení (blue mottled). Vzácná barva, kterou britští kynologové v posledních třiceti letech pozorují. Pokud jim můžeme věřit, tak se jedná o nesmírně atraktivní zbarvení. Celkově bílý pes s jednotlivými černými plotnami, ale také se spoustou černých až modrých skvrn rozdílné velikosti v bílých partiích.
Játrová barva (liver). Toto je jediná barva standardem vyloučená, a to je správné. Játrová barva je těžko popsatelná slovy. Můžeme ji jen porovnat s barvou od mléčné čokolády nebo se syrovými či vařenými játry. Také játrové zbarvení kolísá
v různých intenzitách. Základem pro vyloučení této barvy srsti je přítomnost netypické barvy oka. Bylo také pozorováno, že u chovných zvířat, která dala trojbarevná játrová štěňata, zároveň dala i štěňata slepá.
Na závěr je třeba dodat, že všechny barvy se s přibývajícím věkem psa mění. Trikolórní psi na zádech hnědnou, dvoubarevní psi až do jednoho roku tmavnou. Barvu sliznice nosu ovlivňují i strava a hormonální cyklus, zřetelně to však můžeme pozorovat jen u bikolórních psů.
XVII. Výška
Žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm. Žádoucí maximální kohoutková výška je 40 cm.
Velikost, jejíž velkou proměnlivost objasňuje pohled do historie, by neměla být měřítkem kvality bígla, pokud výrazně nepřekročuje limit. Angličtí majitelé loveckých smeček volili – a platí to i dnes – takovou výšku, která v různých terénních podmínkách umožňovala ideální tempo lovu, na těchto psech také chovali. U nich platilo to, co dnes platí I u nás: Správný malý bígl musí být ve všech směrech přesnou zmenšeninou správného většího bígla. Se změnou výšky nesmí být trpěny žádné změny v typu (u malých psů trpasličí kostra, vystouplé oči, chůdovitá chůze).
XVIII. Chyby
Každá odchylka od výše zmíněných bodů by měla být považována za vadu, její hodnocení by mělo být v přesném vztahu ke stupni odchylky.
K této instrukci není třeba žádného vysvětlení; je určena v prvé řadě chovatelům, kteří své psy musí posuzovat kriticky, ale je napsána také pro rozhodčí, kteří v souladu s ní hodnotí vystavované psy, nakolik odpovídají požadavkům standardu.
XIX. Poznámka
Psi mají dvě zřetelně vyvinutá varlata sestouplá v šourku.
Také toto vysvětlení mluví samo za sebe, je jen správné předávat v chovu na další generace normální stav. Nemá-li pes obě varlata, není to většinou pro majitele rodinného mazlíčka a společníka důležité. Veterináři stále znovu poukazují na riziko, že většinou existující druhé, ovšem nesestouplé varle, může na místě svého zadržení působit problémy a tím také změnit i chování bígla. Toto ovšem bylo dosud zaznamenáno jen zřídka.
Štěňata takto postižená jsou prodávána seriózními chovateli se slevou asi 25 až 50% z kupní ceny. Tito psi totiž nemohou nalézt žádné uplatnění na výstavách a v chovu; zdravotní stav psa, jeho výkonnost a chuť do práce tím ovšem nijak neutrpí.
 
 
 

 

Portrét




Poslední fotografie


Kontakt

Chovatelská stanice Z KYJOVIC

PAVEL HERMANN
747 68 KYJOVICE 146
okres Opava
MARTINA JAROLIMOVÁ
742 91 VELKÉ ALBRECHTICE 46

tel. 00420739078755

p.hermann@seznam.cz


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2017 >>